Dějepis na GML

Bigos Libora Jana, úterý Jana Rozbořila a naše Dějepisná výprava

Letos to začalo druhý pátek v říjnu. Před naše gymnázium přijel autobus, který o velké přestávce zaplnilo na pětatřicet profesorů, studentů a absolventů, aby je vzápětí pan řidič, usednuv na svůj trůn, odvezl tím správným směrem. Ten vlastně všichni jenom tušili. Než se na Dějepisnou výpravu přihlásíte, můžete si sice obstarat letáčky s odpověďmi na základní otázky, kam se pojede a co s sebou, ovšem pak hned v autobuse zjistíte, že nejskvostnější perličky Vám zůstanou skryty, než přijde jejich čas, a že tu správnou knihu Vás v knihovně ani nenapadlo hledat. Ocitáte se tedy plně v moci manželů Jany a Libora Janových, kteří letos už po osmé Dějepisnou výpravu zorganizovali. Ale stejně za chvíli zjistíte, že obligátní výletová otázka "Kdy už tam konečně budeme?" sem nepatří. Ani Vás nenapadne, protože Vás nadchne duch Dějepisné výpravy, který přináší jen družné rozhovory a naprosto zaměstnává historickými úkoly.
Acedyw tecoydq chjnpvdm - rozumíte? Já jsem nerozuměla. Když jsem nastoupila v Karlových Varech do autobusu, začala jsem litovat, že v tu chvíli ještě nejsem s účastníky Dějepisné výpravy na jedné lodi. (Řečeno bez jakékoliv metafory, protože myšlenkami jsem s nimi spřízněna už čtvrtým rokem.) Nějak se mi v jeden den sloučil začátek Dějepisné výpravy a reprezentace na filmovém festivale v Ostrově, proto jsem si musela naplánovat, že se ke svým druhům připojím až k večeru. Ale netrvalo to tak dlouho. Do děje Dějepisné výpravy jsem byla zahrnuta hned, když trojice mých spolužaček jako jedna ze soutěžních skupin obdržela od manželů Janových šifru. V poledne mi přišla esemeska s tím podivným soupísmením a prosba, nechť luštím, že i letos jsou vítězům přislíbeny grandiózní odměny. Písmenka jsem si tedy jednou opsala a pak vlastně ještě mnohokrát, když jsem je poškrtala při neúspěšných pokusech aplikování klíčů známých šifer. Ačkoliv jsem do hry vtahovala i neznámé spolucestující, když se naklánějíce přes moje rameno, pokoušeli odhadnout alespoň jazyk vzkazu, obsah té tajné zprávy mi zůstával stále skryt, když jsem konečně v Králíkách vystupovala z posledního linkového autobusu, abych vyhledala ten "náš".
Jenom cesta z autobusové zastávky na vlakové nádraží mě zmáčela a připravila o poslední zlomky sil. Když jsem pak přistoupila do autobusu s panem řidičem, který představuje pro Dějepisnou výpravu stejnou legendu jako její organizátoři či někteří účastníci, a rozjela se do tepla společně s dalšími, již začátek Dějepisné výpravy rovněž nestihnuli v Brně, to jsem teprve uměla ocenit obětavost pana řidiče, který nás přijel vyzvednout, ačkoliv se zrovna podávala chutná večeře! Až Vás někdy budou učit, že Králíky jsou malé, nevěřte jim. "Králíky" si klidně píší ještě pěkně daleko za centrem města. Někde tam v lesích hlubokých se nachází proslulé mariánské místo Hora Matky Boží, kde nejen poutníkům nocleh poskytují. Kdybychom až tam měli pěšky sami vyšlapati, nevím, zda by nás tam do rána měli... Ovšem díky panu řidiči jsme světlo podkrovních pokojíčků Poutního domu spatřili už kolem osmé večerní.
"Úkoly pro špehy císařské armády Jejího Veličenstva Marie Terezie, přičemž některými záludnými otázkami bude zjišťováno, zda nejde o dvojité agenty vyslané pruským králem." Inu, to bylo to první, čeho jsem se dočkala u své postýlky. Mnoho papírů, tužek obyčejných i barevných a pod tím vším několik knih o poutnictví a válečnictví nejen v Čechách. Moje milé spolužačky se dobře vybavily na letošní Dějepisnou výpravu "Za pohraničními pevnostmi a poutními místy"! Přidala jsem k jejich zásobě své knihy a už při večeři se pustila do práce. Šifra nebyla to jediné, co mělo naše mysli o víkendu procvičit. Náleželo k ní ještě dalších třináct zadání nejrůznějších prací, především zjišťovacích. Vypravila jsem se tedy za správcem Poutního domu, u něhož jsem tušila znalost požadovaných mariánských poutních míst ve střední Evropě. Měla jsem štěstí, protože ve velké síni právě pořádal večírek pro své duchovní přátele, kteří mi se smíchem, že jsem pro ně připravila druhou maturitu, vyjmenovali snad na dvacet správných odpovědí!
Druhého dne Dějepisná výprava pokračovala podle předepsaného scénáře na vojenskou pevnost Hanička. Pro většinu účastníků to byla zastávka už třetí, v pátek se zúčastnili prohlídky zámku Jánský Vrch a věže v Žulové, ovšem já jsem si poprvé užívala své nové podoby. Tradice by se opomíjet neměly, proto jsme se opět letos někteří přizpůsobili tématu Dějepisné výpravy a pochodovali v historických vojenských uniformách či halili se do plášťů poutnických. Odpoledne se ovšem vojáci museli maskovat do oděvů lidu současného českého, protože jsme chtěli překročit polské hranice, aniž bychom připadali úředníkům podezřelí.
Kłodzko nám učarovalo. Mohlo by se zdát, že zvláště jedna z bran jeho pevnosti, před kterou jsme vytvořili téměř vojenské ležení, abychom si její obrázek zanesli do knih, které později odevzdáme k vyhodnocení. Také chodby kłodzské pevnosti byly kouzelné, zvláště v místě, kde se pan průvodce, mluvící střídavě česky i polsky, nevinně zeptal "Máte ve škole tělovýchovnu?" a na naši pozitivní odpověď pokračoval: "Tak máme dneska jednu lekci. Půjdete do konce a tam doprava, chodba devadesát centimetrů vysoká a dvanáct metrů dlouhá."
A nebylo to naposledy, kdy jsme procházeli úzkými chodbami, zjišťujíce, že mnoho z nás trpí klaustrofobií. Ovšem nejdříve něco na kuráž: V sobotu večer přišla tradiční chvíle, kterou někteří účastníci dokonce označují za vrchol Dějepisné výpravy. Mistr Libor Jan se ujal kuchařského náčiní, aby za zpívání chvalozpěvných blues ze strany přihlížejících připravil chutnou krmi - polské tradiční jídlo bigos. Když se společnost nasytila a do půlnoci zbývalo ještě mnoho chvil, přijel generál Laudon skrz vesnici. Naskytl se totiž správný čas, abychom ve skupinkách zazpívali nejméně čtyři sloky této vojenské písně. To byste se divili, "jakou" mají účastníci Dějepisné výpravy nejraději!
Poslední ráno jsme vstávali do mlhy; avšak Jaroměř byla v jejím závoji kouzelná, ačkoliv jsme všichni spíše hledali místa, kam dopadaly sluneční paprsky, abychom se alespoň trošku zahřáli. Ale v Josefově jsme sluníčku nadobro unikli, když jsme sestoupili do podzemních chodeb. Obdrželi jsme vlastní lampy se svíčkami, abychom zanedlouho pochopili, že při prohlídce budeme místy odkázáni jenom na sebe. Pan průvodce nás sice dostal, když jsme se dle jeho instrukcí vydali špatnou chodbou, v jejímž protisměru šel sám (naštěstí), ovšem pak jsme dostali zase my jeho. Začal nás zkoušet z dějepisných termínů a dat a pod palbou našich správných odpovědí znejistěl. Myslel si pak, že nás konečně trumfne otázkou, ve který den se odehrála bitva u Kolína, ale po "úterý" Jana Rozbořila musel nakonec ustoupit.
V Opočně jsme ze všeho nejdříve obsadili obě místní restaurace. Zatímco nám chystali pokrmy, dokončovali jsme svoje knihy, protože uzávěrka soutěže se blížila a zatím jenom dvě skupinky rozluštily tajemné poselství šifry. Když jsem si se svými spolužačkami vyříkala, že mi její zadání vůbec neměly posílat, protože k jejímu úspěšnému zdolání každý potřebuje tabulku s dalšími podivnými písmenky, musela jsem si přiznat, že ani s potřebnými pomůckami a nápovědou BAJONET, FRONTA nic nesvedu. Raději jsem pak pobízela pana vrchního, že pospícháme na prohlídku zámku, ale před během skrz město jsem nás stejně neuchránila.
Zastavení VIII. Dějepisné výpravy se skončila v Nových Hradech, kde jsme naplnili letošní myšlenku paní profesorky Janové, která vedla ke spojení dvou na první pohled odlišných témat válečnictví a poutnictví: "Každý voják potřeboval nějakou duchovní podporu a nějaké duchovní zázemí." Nové Hrady skýtají poutní kostelík sv. Jakuba, u něhož začíná barokní kamenná křížová cesta. Poutnickou atmosféru jsme ještě v autobuse podtrhli, když jsme pod vedením paní profesorky Hradilové sborově zapěli jednu z poutních písní "Máti Páně přesvatá".
Následovala "dlouho a toužebně očekávána chvíle" - vyhlášení velké a slavné soutěže! Tehdy se naše jména bohužel nezaleskla, ale zlobte se, že vyhráli "přátelé z Wehrmachtu", kteří nám celou Dějepisnou výpravu ozvláštňovali vlastními zážitky z bitev, nebo skupinka děvčat ze sexty ve spojení s panem profesorem Blažkem, kteří se velmi pilně podíleli na přípravě sobotní večeře, nebo manželé Šimečkovi, Prokešovi a Jan Rozbořil, kteří pro nás neustále měli nějaké to vlídné slovo… A tak nám to předposlední místo vůbec nevadilo a zase jsme byli rádi, že jsme se Dějepisné výpravy mohli zúčastnit!

Dana Večerková, 5. AV