Poslední výpravu připomíná následující ukázka:
Koncem září se na chodbách GML objevily barevné letáčky lákající na dějepisnou výpravu. Mnozí je míjeli s opovržením (snad nemají dějepis příliš v lásce), ale nás šest z tercie se po loňské zkušenosti přihlásilo okamžitě. Některé své spolužáky jsme sice nepřesvědčili, že se nevrháme pod lavinu historických přednášek, ale ani jsme se jim nepokoušeli vyvracet myšlenku, že víkend strávený u televize je příjemnější (míst v autobuse je přece jen omezený počet).
Jednoho slunečného říjnového pátku jsme do školy místo malých školních batůžků táhli pořádné krosny. První dvě hodiny jsme příliš nevnímali (samozřejmě výjimečně) a jen úzkostlivě sledovali počasí. O velké přestávce jsme konečně dali GML až do nedělního večera sbohem. V autobuse kromě nás, terciánů, bylo několik kvartánů, dva sekundáni a pak porůznu z ostatních tříd; nechybělo ani zdravé jádro absolventů GML a několik profesorů, především paní profesorka Janová se svým manželem (též historikem), kteří naše kroky vedli. Po hodince vzájemného pozorování a soustavného občerstvování nás autobus vyklopil ven.
„Proč tady zastavujeme?“ ptali se nás, již jednou dějepisnou výpravou otřískaných, ostatní. Jenomže my také nevěděli, ačkoliv jsme si mysleli, že nás na této dějepisné výpravě nic nepřekvapí. Naivně jsme se domnívali, že výprava s názvem „Permonickou stezkou aneb Po stopách dolování stříbra“ přinese jen nějaké muzeum či hornický kostel. Upozornění, že si s sebou máme nabalit kahany, kladívka, vozíky a želízka, nás nenapadlo brát vážně, což se vzápětí ukázalo jako veliká chyba.
Pan Jan nám prozradil, že v lese, před kterým stojíme, se kdysi proháněli horníci a dnes tady archeologové nalézají zbytky jejich náčiní; a pokud chceme, že můžeme hornické vybavení hledat a odnést si jej domů. „Že jsme si nějaké to kladívko nepřibalili,“ skřípali jsme zuby, ale nezbylo nám, než se do pozůstalých hornických jam jen dívat...
Kterak kladívko zůstalo doma
Na další zastávce jsme se už ani dívat nemohli. Ocitli jsme se totiž v povrchové štole a zatímco ostatní (lépe vybavení) obdivovali úchyty na kahany a jiné středověké pozoruhodnosti, my měli co dělat, abychom si (navigováni kýmsi zepředu) v temné, metr nízké chodbě nerozbili hlavy.
Po švařeckém lese a nedaleké povrchové štole přišlo mnoho dalších překvapení (Zubštejn, Kutná Hora, Jihlava...) a také jsme se dozvěděli spoustu unikátních historických perliček ze života horníků i skřítků permoníků. Mnozí z účastníků si dokonce odvezli předměty s historickou hodnotou! Kde k nim přišli? Někteří ve švařeckém lese, jiní je vyhráli v tradičně netradiční soutěži, která k dějepisné výpravě neodmyslitelně patří. Jde o několik otázek, které nám zadávají manželé Janovi během celého prodlouženého víkendu. Nejrychlejší řešitelé získávají ony lákavé ceny.
Letos jsme zápolili s řešením šestnácti obtížných chemických, matematických a zvláště pak historických úkolů. Nakonec si tak dějepisné výpravy nepřímo užili i spolužáci, byť zůstali v Brně. Úkoly byly totiž opravdu obtížné, a proto jsme esemeskami bombardovali třídní chemiky a matematiky. (Z televizních pořadů tedy asi mnoho neměli, neboť se nám přátelsky věnovali i v pozdních nočních hodinách.) Když si nevěděli rady ani rodičové (přikovaní ten víkend k internetu), nezbývalo nic jiného, než vymetat kdejaký odpadkový koš a v něm i jeho okolí hledat víčka od piv, kterými se (coby stříbrňáky) dalo „vykoupit“. Skrze vší snahu, probdělé noci a zcela vyčerpaný kredit, jsme soutěž nakonec nevyhráli :( , ale stejně to stálo za to! :)
